Kočka domácí se pravděpodobně vyvinula z kočky divoké, a to z kočky plavé, kočky stepní a kočky divoké evropské. Domestikace kočky začala již před 12 tisíci lety, kdy si lidé začali tvořit první trvalá sídla. Postupně nalézáme zmínky o zdomestikovaných kočkách žijících po boku člověka, a to z Turecka a Kypru. Asi nejoblíbenější se stala okolo roku 3000 př. n. l. v Egyptě, kde kočku uctívali jako své božstvo. V Číně bylo s jejím chovem započato okolo roku 1000 př. n. l. a v Indii byla obdobně uctívaná jako v Egyptě. V Evropě byla do doby středověké inkvizice taktéž obdivována a měla spoustu nejrůznějších bohyň a ochránkyň. Avšak s příchodem inkvizice začaly být kočky považovány za posedlé ďáblem a byly upalovány. Vrcholu dosáhl tento teror okolo 16. století. I přes takovéto systematické hubení se kočka dostala do Severní Ameriky a na Nový Zéland společně s námořníky jako spolehlivý lovec myší a krys. V období baroka se situace naštěstí obrátila k lepšímu a kočky se staly ozdobou a začalo jejich systematické šlechtění. V 17. století se již vyskytují dlouhosrsté kočky. Systematický chov koček existuje asi 150 let.
I když jsou chovány od kotěte doma, nezapřou své divoké předky. Většina koček loví spíše pro potěšení, a aby se předvedla svému majiteli. Doma jsou to klidná, mírumilovná a mazlivá zvířata, ale potřebují trochu více pohybu a dobrodružství, než postačí šlechtěným kočkám. Nečistokrevné kočky často doma jen jí a přespávají a po zbytek dne nebo noci jsou venku, loví myši nebo bojují o nové teritorium (zvláště kocouři). Nemusí to však být pravidlem, a pokud chováte nečistokrevnou kočku v bytě a nemá možnost jít ven a ani ji nikdy neměla, nebude jí tato aktivita chybět. Tyto kočky jsou většinou mnohem hravější než například šlechtěná perská kočka. Proto pokud hledáte zábavného kamaráda a nevadí vám, že jejími předky nejsou šampioni výstav, pak je pro vás nečistokrevná kočička tím pravým. Navíc každá je originál jak svou barevností, tak i povahou.